Věž ve věži
Název této kapitoly v sobě obsahuje všechno, čím bylo nutno projít, než bylo dosaženo základního cíle: Zpřístupnit a komerčně využít 400 let starou zvonici tak, aby vyhovovala návštěvníkům třetího tisíciletí a přitom absolutně respektovala přísné požadavky památkové péče kladené na tuto unikátní středověkou stavbu.
Jindřišská věž by se měla stát symbolem Prahy stověžaté, měla by vrátit zvonům jejich vážnost, které se těšily po celá století, měla by ukázat mimořádnost tesařského řemesla právě na krovu, který je ukazován v učebnicích jako vzor této profese a zařadit se svým technickým řešením a moderním komerčním využitím při současném naprostém respektování středověké zvonice zařadí mezi ojedinělé evropské projekty.
Zdánlivá přednost přesně definovaného prostoru se postupně stávala velmi omezující skutečností. Kdo nestavěl výškovou stavbu v hotovém obalu, neuvěří. Nebylo možno využít téměř žádných moderních standardních postupů. Nebylo možno využít jeřáby ani stavební výtah, využití hydropneomatické dopravy betonu bylo pro malý počet oken ve věži velmi omezené. Selhaly všechny moderní geodetické měřicí metody uvnitř věže a objevovaly se další a další obtíže, které nás postupně vracely do metod a postupů, kterých používali naši předkové ve středověku. Kdybychom bývali ihned od začátku vyloučili moderní metody, asi bychom si bývali ušetřili nervy i čas.
Realizovaná vestavba Jindřišské věže využívá nevelkou plochu půdorysu vnitřního prostoru věže - cca 6,7 m x 8,5 m - tak, že na svislou komunikační osu, kterou tvoří schodiště a výtah, je navléknuta vertikálně uspořádaná dispozice jednoho podzemního a jedenácti nadzemních podlaží (přízemí a deset pater). Vestavba Jindřišské věže, její úroveň vybavení rozvody inženýrských sítí a technologickým zařízením otevírá pro návštěvníky věže nové, současnému životnímu stylu odpovídající možnosti užívání.
Architektonické řešení vestavby respektuje materiály a měřítko detailu, které je vlastní původní stavbě a je nositelem atmosféry vnitřního prostoru věže. Jeho cílem je mimo jiné zřetelně odlišit nově vkládané konstrukce od konstrukcí původních. Tento záměr řeší použitá skladba materiálů vložených konstrukcí a tvarování detailů - například sloupy odsazené od líců původních zdí věže, zkosené rohy sloupů směřující do prostoru místností, odskok a zeslabení úzkého pásu stropní desky podél původních zdí a detail tvaru stropu - jehlanové prolomení. Stupně schodiště jsou vyneseny na středových schodnicích, přičemž schodišťové stupně, které tvoří železobetonové desky s keramickým obkladem, se nedotýkají obvodových zdí a jsou odděleny mezerou cca 30 mm širokou. Spolu s volbou tradičních stavebních materiálů - dřeva, betonu, keramiky, kovu a skla, zpracovaných tradičními technologiemi - vytvářejí harmonické řešení vnitřního prostoru vestavby. Díky zvolenému řešení se promítají kulturní a duchovní hodnoty původní stavby do nově utvářených prostorů vestavby a vytvářejí jejich jedinečnou atmosféru. Za zdánlivě jednoduchým až triviálním konceptem řešení dispozice vestavby se skrývá náročná práce týmu projektantů, přizvaných specialistů a zástupců orgánů a organizací státní správy a v neposlední řadě pochopení a zručnost realizátorů této vestavby nové věže do věže Jindřišské.
V prostorách 12. podlaží byla 120 dní po kulminací pravděpodobně největší povodně na Vltavě a v Praze od založení Jindřišské věže slavnostně otevřena nová věž ve věži s historií sahající do 15. století.
Tomuto okamžiku předcházely dva roky intenzívní práce a také jeden mimořádný den, ve kterém byla otevřena makovice věže a vyjmuty staré dokumenty z roku 1879 a 1971. Jednalo se o staré noviny, mince a poselství budoucím generacím.
První z nich sepsal magistrátní úředník Adolf Jedlička, druhý pak klempíř Stanislav Píč. Oba jsou obrazem své doby jak profesí autorů, tak úpravou, ale zvlášť obsahem.
Druhý autor projevil nejenom respekt k historickému aktu otevření makovice věže na rozdíl od oficiálních orgánů a příslušných osobností, ale i dávku osobní odvahy, když napsal:
"DNES PRÁCE OPRAVDU HODNĚ, DOBA DOSTI KRUTÁ, MORÁLKA ŠPATNÁ.. LOUČÍM SE A PŘEJI VÁM MNOHO ZDRAVÍ A LEPŠÍ ZÍTŘEK."
V pamětních spisech ukládaných do "makovic" věží bývá zvykem informovat generace budoucí o politické a občanské situaci v minulosti i současnosti. Tohoto úkolu se ujal k naší velké radosti tehdejší prezident České republiky pan Václav Havel, Jeho Eminence Miloslav kardinál Vlk, primátor hl. města Prahy MUDr. Pavel Bém, páter kostela sv. Jindřicha a sv. Kunhuty Vladimír Kellnar, předseda PEN klubu spisovatel Jiří Stránský a autoři projektu nová věž ve věži Jindřišské Petr Švestka, Josef a Martin Podzimkovi.
Při slavnostním aktu za přítomnosti primátora hl. města Prahy MUDr. Pavla Béma, představitelů katolické církve, starosty Prahy 1 ing. Vladimíra Vihana a mnoha dalších významných hostů z řad odborníků, kultury a nejbližších spolupracovníků této stavební akce byly dokumenty zaletovány do dvou původních a třech nových pouzder. Tato událost, která byla zahájena velebným zvukem desátého nejstaršího pražského zvonu z roku 1518 Maria, vrátila této nejvyšší pražské volně stojící zvonicí sv. Jindřicha její postavení, které jí vždy na Novém Městě pražském právem náleželo.
